A to myslím zcela bez nadsázky. Od doby kdy jsem ho poprvé řídil tak svůj motoristický život dělím na „před Caterhamem“ a po něm. Tak silný to byl zážitek. Jednou si ho koupím. Nebo postavím! Miluju to auto.
Ale hezky popořadě. Jak se to celé vlastně seběhlo. Jednoho dne mi zvonil telefon, Honza Červenka, zvednu ho a ozvalo se. „Jedu na týden pryč, nechceš si půjčit Cata?“… Šok. Co? Jo!!! Sedám do auta a vyrážím za Honzikem. Pak už to jde ráz na ráz, kafe, pokec a já začínám cítil mravenčení v žaludku. Jdeme do garáže, ukazujeme mi co a jak a ať se nespálím o výfuk a při pokusu mě upnout do čtyřbodových pásů, že sem tlustej a ať to nerozbiju. V tu chvíli mi už adrenalin stříká z uší. Poslední instrukce se týkají spojky a já vyjíždím z příjezdové cesty na silnici a začínáme se seznamovat. První odvážné sešlápnutí plynu už emoce musí ven a já křičím do helmy jako pako a prožívám absolutní automobilovou extázi.
První dojmy. Je to mechanické, tvrdé, není z toho vůbec vidět, ovládání blinkrů už blběji řešit nešlo, sedím na silnici, nemám okna, dveře a miluju to. Trvalo to přesně jeden kilometr, se do toho auta zamilovat… Přistupuju k němu s obrovským respektem a tahání kočky za ocas odkládám na jindy, cílem je dostat to domů do garáže a cestou vyplavit adrenalin, jinak neusnu. Navíc se začíná stmívat a jednu věc je o Caterhamu dobré vědět. Nesvítí. Ty dvě bludičky jsou tam jen na okrasu a kvůli štemplu úředníka co to dostával na značky. Dorážím domu a zjišťuji, že Cat není schopnej překonat asi 2cm schůdek do garáže. Pecka, co teď. Krupáč, lopata a začal sem rovnat nájezd, pak trochu poponést a je tam. A večer sem neusnul.
Další den po práci skáču do auta a jdu se projet. Naučenou trasu kolem baráku o které jsem věděl, že je tam slušný povrch a pár zajímavých zatáček. Nic lepšího blíž nebylo. Měl jsem natrénováno se Z3kou, na přejezdu přes koleje lehce škrtám, se zavřenou helmou se mi řídí špatně, takže otevírám plexy a zkouším Roadsport poprvé poslat odvážněji do zatáčky. Neskutečný grip díky slickům od Avonu a váze kolem 500kg. To auto je v zatáčkách neskutečně rychlé i přes to, že má výkon jen kolem 130 koní a já kolo od kola posouvám nájezdové rychlosti, abych se aspoň začal blížit limitům auta, ale marně. Moje záklopka přichází vždy o dost dříve. V nejlepším se má přestat, takže se vracím a doslova nesu přes práh auto do garáže a začínám obepisovat kamarády, že dělám tenhle týden taxíka, ať dorazí.
Každý den se situace opakuje, po příchodu z práce přivítat rodinku, pohrát si se synkem a hopla do Cata a kroužit. Kilometr od kilometru je cítit ten obrovský posun v rychlosti. To auta přenastavuje všechno co jsem doposud znal. Mám za sebou kurz sportovně defenzivní jízdy a všechno co sem se tam dozvěděl tady funguje 10x tolik. Je to esence řízení v její nejčistější formě, auto doslova splyne s řidičem. Už mě vůbec nepřijde že z toho nevidím. Caterham vás naučí koukat tam kam máte. Dostatečně dopředu. K večeru toho dne, kdy už slunce zapadalo to přišlo. První powerslide. Nájezd z kopce a ostrá pravá přes lehký horizont, před zatáčkou ostré brzdy, o dva kvalty dolů s meziplynem, plynule zatočit a plnej a připravit si kontra. Zadek se začal klouzat s takovou jemností a elegantností až mě to překvapilo, cítil sem dokonale kdy nemá trakci, o kolik se posunul a kdy se chytil, žádné drama… Zakřičel sem si do helmy, sundal nohu z plynu a výletním tempem dorazil domů. Šťastnej jako blecha.
O víkendu jsem s Catem vyrazil za rodičema. Jana s Ríšou jeli autem za mnou. Táta kolem toho chvilku chodil a začal se do toho soukat, ať ho svezu. Co na tom, že ho z toho auta asi nikdy nevyndáme. Co na tom že nemá helmu. Beru ho kolem komína a byť projevování emocí nepatří mezi jeho nejsilnější stránku, myslím že se mu to líbilo. Ten den kroužím na severu čech na silnicích, na kterých jsem vyrostl. S Catem máme již přes 300km a já už začínám tušit, co si můžu a nemůžu dovolit. Stává se z něj chirurgicky přesný nástroj, který mě s každým sešlápnutím plynu a vysláním do zatáčky dloubne hluboko v mozku a vyplaví tuny štěstí. Mám štěstí, celý týden je nádherně, teplo, sluníčko. To celý zážitek umocňuje. Další den práce na řidičských dovednostech a společenském kreditu za námi a já už vím, že loučení bude těžké. Pár trubek a motor z focuse. Kdo by to byl řekl…
Snažím se využívat zápůjčky co nejvíce. Mezi velké zážitky patřila cesta do Letňan pro balení plen. Naložil sem kamaráda, převzal od Jany instrukce co koupit a vyrazili jsme. Ve špičce. To auto má neskutečnou auru a lidi mají tendenci se usmívat, kdykoliv ho vidí. Za ten týden na mě mávalo nespočet lidí. Několik z nich se přišlo k autu vyfotit, všichni se s vámi dávají do řeči. Můžete v koloně přebíhat, nikdo netroubí a všichni mávají. Čehož jsme patřičně využili. Cestou v kolonách se začala projevovat absence elektrické sahary a auto se začínalo hřát. Nejvíce mu svědčí, když s ním letíte kudlu, u všeho ostatního je patrné, že se trápí. Lehké překvapení nastalo, když jsem se krabici plen snažil nacpat do kufru. Nějak mi nedošlo, že je tam hasící systém, ale nakonec se podařilo.
Blíží se vrácení. Volám Kubovi Brabcovi, že mám Cata a jestli ho nechce cvaknout. Neváhá a potkáváme se u nás na osvědčených fotospotech. Pokecáme a proběhne focení, světlo rychle padá a není moc čas. Ale Kuba je borec a tak vznikají fantastické snímky.
Poslední část focení chceme zkusit trochu akčnější, ideálně za jízdy. Přesouváme se a já se dostávám do role stunt drivera, Kuba naplánuje kudy pojedu a nařídí, že chce vidět auto bokem, prohlédnu si ten majestátní strom na výjezdu ze zatáčky, polknu a jdu na to. Teplá silnici a ohřáté slicky trochu tlačí na požadovanou rychlost, ale nakonec se tam něco povedlo. Skoro za tmy se loučíme a já svůj slib, že ho svezu nestihl splnit. I tak mě čeká cesta domů po hmatu.
V den vrácení důkladně pucuju auto, přidávám děkovnou tekutinu a vyrážím k Honzikovo domovině, kde auto parkuji za jeho nepřítomnosti do garáže a po telefonátu, že nemám čekat odjíždím domů.
Co mě ten týden dal?
Utvrdil sem se v tom, že dobrá auta a skvělí lidé pořád existují a že mám to ohromné štěstí, že jsem je mohl poznat. Na svěřenou důvěru od Honzy Červenku nikdy nezapomenu, stejně jako nikdy nezapomenu na ten horký letní týden s oranžovou příšerou, která mě naučila být zase o chlup lepším řidičem.
Já si tě stejně jakou koupím!!!
Působím ve společnosti AbecedaPC Consulting a.s. především jako lektor online marketingu a grafických kurzů. Vystudoval jsem SPŠ v Ústí n. Labem obor automatizace a počítačové aplikace a následně začal pracoval jako grafik a webdesigner s přesahem do online marketingu. V současné době se věnuji již 13. rokem právě online marketingu. Mám rád auta, design, architekturu, zbraně, dobrý rum a lidi co chtějí pracovat.
